Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/44

Tato stránka byla ověřena
42
Schiller

Tu hrabě vzrušen do lesa
odbočil zavilý,
kde v pecích, čnících v nebesa,
se rudy tavily.
Tu robotníci v noc i den
tříšť nakládali na plamen,
tu měchy fučí, jiskry pálí,
jak by se rozlít měly skály.

Tu síla vod a plamene
se slévá v jeden spád,
a mlýnské kolo plavené
se točí napořád.
A dílny hučí noc i den,
do taktu bije kladiv sten
a pod hamrem, jenž mocně buší,
i železo se tvárně kruší.

Pán sobě na dva sluhy kýv’
a vážně ukládá:
Prvního, koho pošlu dřív
a jenž vás požádá:
„Už stalo se, co velel pán?“ —
tam v pekelný ten hoďte chřtán,
ať na popel mi shoří celý,
by oči mé ho neviděly.

Dvojice katů z úkrytu
s chechtáním vylézá,
neb jejich srdce bez citu
jest kusem železa,
a v ještě větším pospěchu