Tam, jak slzy v svěceném křišťálu, chová chrám prach drahý v luně svém; kobka svatá věrně tam ukrývá, z minulé co slávy Čechům zbývá.
Klekni, Čechu, v trudném rozjímání, v pantheonu králů velebných; mramor tam památku chrání velitelů dávných dědů tvých. Jak by v klidném zesnuli dřímání, leží sochy reků kamenných — jak by tam, po boku těžké meče, odpočívali od pracné seče.
Břetislav tam s Jitkou odpočívá, jíž Achilský meč vybojoval; kámen druhý Spytihněva skrývá, jenž se štítem utlačených stal. Věk nynější oba věrně vzývá, minulý jim květy lásky stlal; díky, otče, díky, synu, tobě! Blahoslaven spravedlivý v hrobě!
Památka tam ducha přejasného rozpadla se před věky již v prach: hrobka Břetislava statečného, jejž utratil Vršovecký vrah. A tu pomník bratra nešťastného, kterého poháněl hněv a strach k luhům polským, k skále Rýnských břehů, za Tatry až došel konce běhu.
Vítejte mi, sochy v hávu českém! Sloupy slávy, velcí králové! Děd ověnčil trůn královským leskem, vnuk rozjasnil jméno vlasti své zemí, mořem, dalekým nebeském: Vítejte mi, Otakarové! Čechu, jest-li věrná slza tobě, roň ji tajně na Druhého hrobě!
