435.
Těžko zapomenout.
(Nápěv 440.)
Na tom našem dvoře
všecko to krákoře,
i ten kohout —
nemůžu na tebe,
potěšení moje,
zapomenout.
Jest-li zapomenu,
však dost těžce;
předce mě pro tebe,
potěšení moje,
bolí srdce!
Z Bydžovska.
436.
Opuštěná.
(Nápěv 294.)
Když jsem šel okolo
hájku zeleného,
když jsem šel okolo
luk,
slyšel jsem žalostný
pláč a naříkání,
slyšel jsem žalostný
zvuk:
má panenka pláče,
naříká,
své očičky šátkem
utírá,
že její Jeníček,
její milovníček,
že její Jeníček
fuk!
Z Hradecka.
437.
Mařenka.
(Nápěv 249.)
Kdož by tě, Mařenko, nemiloval,
když jsi tak, jak by tě vymaloval,
červené tvářičky jako růže,
nikdo ti odolat nemůže:
ach škoda, škodu jen,
že svoji nebudem,
má zlatá Mařenko, Mářo!
Mařenko roztomilá.
Z Hradecka.
438.
Zklamané mínění.
(Nápěv 394.)
Mně se, mně se, mně se,
mně se všecko zdá,
že moje milá
modré oči má;
mně se, mně se, mně se,
mně se všecko zdá,
že modré očičky má;
modré očičky,
růže tvářičky,
bílé ručičky,
pěkné střevíčky:
mně se, mně se, mně se,
mně se všecko zdá,
že Andulka bude má.
Mně se, mně se, mně se,
mně se všecko zdá,
že mně má milá
není upřímná;
mně se, mně se, mně se,
mně se všecko zdá,
že je ke mně falešná:
modré oči má —
mne si nevšímá;
bílé ručky má —
jinší objímá:
mně se, mně se, mně se,
mně se všecko zdá,
že jiného v srdci má.
Škoda je tě, děvče,
že mé nebudeš,
že ty jiného
těšívat budeš;
škoda je tě, děvče,
že mé nebudeš,
že jiného miluješ!