mimo nadání zmařily se mi. Tepruv ondyno chtěl jsem svého dobrého přítele navštiviti, ale jsa užuž na cestu připraven, dostal jsem tak strašné krvácení z nosa, že místo přítele musel jsem hlavu strčeti pod pumpu, až se mi krév zarazila. A pak pro slabotu bylo mi hezky zůstati doma. Tak jest! Člověk nemůže si na nic zakládat. A zakládá-li si, skládanka obyčejně rozpadne. — Pročež přijde-li Vlastimil, toť milé děti! velmi nejisto, to my nevíme! Jak lehce může ho v posledním už okamžení zachvátiti buď nemoc, buď nějaké neštěstí, ano i sama…!“
Na štěstí, že posledního nedoslechli slova. Byliby se zajisté velice postrachovali, že se to snad Vlastimilovi přihodilo.
Neboť právě v tom okamžení zakřiknul špaček ve vedlejším pokoji tak nehorázně, že Boženka a s ní ostatní jako střela u jeho kleci se octnuli.
A co to bylo?
Nedopatřením nechali dvéře od pokoje poněkud odchýleny. Domáci kocour se tam jaksi vloudil a rychlostí blesku zkoušel na špačku umění ostrých svých drápů.
Avšak ubohý pták znamenaje úhlavního svého nepřítele honem odskočil stranou a u pronikavém kvikotu volal: „Smrť, zloděj! Smrť, zloděj!“
V pravdě v kocouru vedrala se smrť jako zloděj až k samému špačečku a nechybilo mnoho, a vykrvácel by v drápech pana kocoura „Aurela!“
