Feuilleton.
Epištoly k strejčkovi Týneckému.
III.
Hned na začátku svého listu musím vám milý strýčku! provolati hlučné: „Živio!“ A vite-li proč? Díky přičinlivosti vaší! Vaše slovo prorazilo; cesta už jak slyším tak dalece zpravena, kteráž mi tolik nahnala strachu. Než kterak teprv křičeti budu „Sláva.“ k čemuž si též všechny uličníky s dobrým hrdlem pozvu, až dá-li Bůh, na jaře zeď hřbitovní ve svátečním objeví se rouše!? Slyšíte strýčku! Víte-li, co máte dělat? Nezapomněte na to! Pak vám obstarám dyplom čestného občanství znamenité obce jménem: „Pořádek.“ Pošlu vám ho, anebo pozveteli mne na rok na vaše hody, přinesu vám ho osobně. A v pravdě; rádbych se opět k vám podíval a sice z následující příčiny.
Když jsem v kruhu přátelském u vás za hodovním seděl stolem, povídalo se mi, že spolusousedé vaší od roku 1864 vřelejšího bráti budou podílu na „hospodářském spolku“ v Olomouci, že prý ten jeden hloupý zlatý na rok mile rádi dají co příspěvek. Za to prý si utrhnou na pivě a na tabáku. Ach! strýčenku milý! toť byloby uzavření roztomilé! Toť úmysl spanilý! A stati se oudem „hospodářského spolku“ budou si to obce vaše prý za velikou pokládati čest z příčiny, že většina jich napotom hlásiti se bude do odboru „pro štěpařství a zahradnictví.“ Já řku na to: „Toť kapitální nápad!“ „Spolu ale dokládám: „Vy máte býti netoliko oudem, alebrž živým činitelem, pravým zvelebitelem zahradnictví.“ — No, no, rozmilý strýčenku! nechci vám vytýkati, že u vás špatní jsou zahradníci, že ve vašich zahradách na mnoze právo to tak vypádá jako v ráji, ale v ráji — ztraceném, bídy a mizerie plném, kde kozlové velice pilně stromy a křoviny ošetřují a kravičky ve spolku s černými na všeličemž sobě pochutnávají. Toto vám, strýčenku! ovšem nepředhazuju, chraň Bůh! ač to věrná pravda jest! A tu velice rád optalbych se vás právě jako při těch osudných hospodách: Proč našinci t. j. naši krajané v požehnaném kraji hanáckém vůbec tak málo až posud na stromoví či na zahradnictví drží? Prosím vás, strýčku! pomozte mi z bryndy, jsem u hrozném bludišti. Já aspoň myslím, že mým ctěným krajanům maso, pivo, buchta a koláč, výborněji chutná, nežli kyselé jablko, z něhož člověk dlouhé dostává zuby, a nežli střešně, jejichžto peckam i velicí prý páni po nás hází. A protož hledí raději pole a tu, kde nějaké křoví, boří neb nějaký stromek, pryč s tím, pryč s timto strašákem pod šírým nebem; stíní prý!! O blázni byli, kordy měli! — O roztomilý strýčku! prosím vás, učiňtež ale tak hodně peprnou otázku vašim sousedům: „Hej! vy kamerádi! není-liž pravda, když vám vaše hospodyně koláče tak hezky okrášlí čerstvým i karlátkami anebo pomaže trnkama, když v buchtách střešně jsou nádivkou, že vám to milostně pod vousy jde? A co jsou štěpánky anebo ovocné krájanky času zimního? Co chamula neb kaša z ovoce? A co když mnohou putnu, mnohý koš krásným naplněný ovocem tak šikovně expedirovati můžete do města na trh, a peňázky za to shrábnete do kapse na kontrybuce a na koření? To není nic? A když svým hochům a holčičkám k snídaní anebo na svačinu místo krejcara k suchému chlebu přidáte ovoce, aby se nenaučili krásti a mlsiti? A pak strýčenku předrahý! co mne nejvíce mrzí, čehož ale vinu nesou toliko ty prabídné u vás zahrady a ta hrozná neláska k ovocnímu stromu, pozůstává v tom, že před zlodějskou cháskou z hola nic neobstojí v zahradě spořádaného hospodáře. Při špatném zahradnictví je ovoce v obci vzácné, onoť tedy nezvedence láká. Jest se pak co diviti, že jednotlivec trpí pro nedbanlivosť mnohých? A pak vůbec dobře zřízená zahrada není-li snad důkazem vytříbenějšího rozumu a ušlechtilejšího srdce? Pročež milý strýčku! prosím vás, vylezte na věži kostelní, na kterouž se veždv dívám stoje tam u kříže za Moravou, a vemte troubu ponocného a trubte takto do všech končin hanáckých: „Hej, vy Hanáci v červeničkách anebo v pantalonech, přistupujtež pilně do hospodářských jednot, beřtež vřelý podíl na poradách, uvádějtež jich v život. Hlavně ale zvelebujtež své zahrady a nevysekávejtež každý stromek, každý keř na poli svém. Nebuďtež jednoocí a jednorucí, nýbrž buďtež rozsévači a spolu též sázeči.“ — A pak až přijdu k vám na příští hody — snad mně pozvete strýčku ? — budeme držeti slavnou visitaci ve vašich zahradách , abych se přesvědčil, jak prosba má účinkovala na vaše srdce měké jako máslo. Pak bystrým svým očkem vhodím spolu na ten váš kopec za dědinou strašně vypínající se. Jak ho jmenujete milý strýčku? Snad „holisko“ či „lysina“ ? Abych viděl, zdaž se mi tam kláněti budou stromy čili zdaž tam cvrčeti budou cvrčkové jako na věčném vysluní a přesmutné poušti. Posléze až pojedn domu nahlédnu též do školy nebo školní štěpnice, kteráž nemejlím-li se právě u cesty leží. Budu
