Feuilleton.
Epištola k strejčkovi Týneckému
Jak známo, byl jsem u vás, milý strejčku, na hodech. Měl jsem se u vás dobře a při tom jsem mnoho viděl a slyšel. Ale ne od vás, — vy jaksi nechcete s barvou ven — ale od jiných dobrých svých známých. Byloby škoda, kdyby moje zkušenosti v zapomenutí přišly; pročež dle slibu svého vám je tuto podávám.
Víte co nového, strejčku? Měl jsem se zabiť, jeda od vás k domovu. A ne-li zabit, tedy ochladilbych se zajisté notně v močálu. Štěstí veliké, že moji vraníci šikovní jsou koníci, a že zabočili trochu v levo. Jako „amen“ leželbych i s mojí ženou v blátě!
Co tu cestu v příhoně nespraví vaše obec? Aha! vímť již, proč to tam na ohyzdu se nechává. Chcete-li věděť strejčku? aby z té strany hosté k vám na hody nejezdili!! O vy Čtveráci! A také dobře; neradím žádnému, komu jeho život milý, tou cestou jeti, jakož i z té příčiny ne, aby si nepokazil chuť na tučnou hodulu. Vždyť pohled na rozbořenou zeď „hřbitovní“ svírá lačný žalůdek tak nemilosrdně; žeby tam ani kousek koláče nevlezlo. Ani nevíte, milý strýčku! nač jsem si zpoměl, vida tam na „Táborku“ tu hromadu černého zasmušilého kamení. Myslel jsem, že to „mohyly“ pohanských našich předkův, zatím ale to zídka křesťanského hřbitova.
Tu ovšem, jak slyším, neobstojí žádné kvítko na hrobě vašich věrných, ano vykládalo se mi, že i železné kříže dávají do noh, Dobře dělají; neboť může-li každý tulák zídku takřka překročiti, pročby sobě odtud něco nevzal, začby dostal trochu pálenky? Divil jsem se vašemu chrámu božímu, že tak krásný, ale nemohl jsem se dosti nadivili té zídce hřbitovní, že tak ošklivá. A přece když jsem ještě „červeničky“ nosil a do školy chodil, vím se dobře upamatovati, kterak p. katecheta nám říkával: „že hřbitov podstatná jest částka chrámu.“ Prosím vás roztomilý strýčenku! povězte to v obci, aby se nad zbořeným Jerusalémem smilovala. Sic povstanou všechny zlé ženy a dají notně do hábů všem žijícím mužům! A ze hřbitova ven se dostať, toť bude pro ně snadňounká maličkost! Tedy postarejte se v čas o důkladnou opravu. A pročby to také nemohlo býť? Koupila se za peníze palírna, kterouž snad nyní „obecním domem“ zvati chcete, potom jel jsem k vám v dědině po silnici, kteráž lépe slouží, nežli bývalá propasť smrdutého báhna: pročby tedy nemohlo byť postaráno o pěknou ohradu na místě posvátném?
Zmínil jsem se, že vaše obec koupila palírnu a že v tomto „obecném domě“ i budoucně šenkovat chce. Prosím vás, milý strejčku! nezlobte se na mne, rád bych se vás otázal, proč za našich časů obce kupují hospody anebo hospody tak rády stavějí. Povídalo se mi u vás v hody, že obec Hr. Bystřická vystavěla hospodu jako palác; v Tršicích že se rovněž nová hospoda i s věží vypíná. Pak v Čechovicích mají prý též novou hospodu pod kamenem s dobrým sklepem, v Grygově též, v Krčmaně též atd. atd. Ano kdosi žertem prohodil, žeby u vás strýčku! ještě jedna hospoda byla potřebná, snad tam kdesy „v chaloupkách.“ Bylyby potom snad tři hospody v souměrné vzdálenosti. A trojka — posvátný to počet! U studentů ale a v obcích špatná to známka! — Nalámal jsem si hlavy co dosť, abych pravou toho příčinu vypátral, avšak až posud v egyptské zůstávám temnotě.
Inu, řekněte mi, k čemu jsou hospody? Aby tam pocestní přístřeší ná-
