Olomoucké povídky/Tuto sě píše div o dvú prázdnú ženú, kteréžto vyšedše na pole i chtěly hřiechy páchati, s kým by mohly.
Olomoucké povídky | ||
Počíná sě pravenie velmi pěkné, divné i hrozné o jednom židu, ješto tělo božie přijímal u Veliký čtvrtek s věrnými křesťany, a co jest pán buoh skrze to divného učinil s tiem židem. | Tuto sě píše div o dvú prázdnú ženú, kteréžto vyšedše na pole i chtěly hřiechy páchati, s kým by mohly. | Tuto sě píše, kterak jedna žena s svým mužem byla převelmi zle a on nevěda, co sobě učiniti, i ukradl z kostela tělo božie a pochoval v truhle. |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Tuto sě píše div o dvú prázdnú ženú, kteréžto vyšedše na pole i chtěly hřiechy páchati, s kým by mohly. |
Autor: | neznámý |
Zdroj: | Petrů, Eduard [ed.]: Olomoucké povídky. Příspěvek ke studiu vývoje staročeské zábavné prózy Národní knihovna České republiky |
Vydáno: | Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1957 |
Licence: | PD old 140 |
Jednoho času přihodila sě divná příhoda a div veliký, v kterémž divu mají sě hřišní pozdvihnúti a ku pokání s sebú hnúti.
A to sě stalo v jedné vsi. Nedaleko bydléchu dvě ženě nevěstce, kteréžto vyšedše z té vsi i přebýváchu na poli, aby mrzkost svých hřiechóv páchaly. A když sú na tom poli bydlily, uzřely sú jednoho kněze, an sě mimo ně béře s tělem božím. Z nichžto jedna až do toho času tak mnoho hřěšila, že pro množstvie hřiechuov neznala ani věděla, co by bylo tělo božie anebo kterakého by spasenie mohli hřiešní dojíti skrze přijímanie těla božieho. A když sě odtázala od své tovarišky, řekla jest: »Vieš-li za jisté, co jest toto, což kněz tento tak velebně a duostojně s sebú nese?« K niežto ona vece: »Jest spasitel všech hřiešných, jenž jest nás na šibenici kříže svú předrahú krví vykúpil. A jestiť týž spasitel v té škříni, kterúžto nynie tento kněz nese.« K niežto ona opět vece: »Jest-liť spasitel zajisté všech mých hřiechuov, ráčí-li, mózť mi dáti odpuštěnie, a mé hřiechy všecky, chce-li, móžť obmýti.«
A přišedši k tomu knězi, plačtivým hlasem řekla jest: »Pane, kterýž si vykupitel mój, prosím tebe já hřiešná hřiešnice, aby mi ráčil mé hřiechy odpustiti, jakož si odpustil svaté Maří Mandaleně.«
Jížto pán buoh z té škříně, v nížto jest kněz to duostojné tělo božie nesl, řekl jest: »Odpúštějíť sě tobě hřiechové tvoji.« A když sě to stalo, tehda to přeslavné tělo vzemše, do toho miesta s procesí a s velikú poctivostí sú přinesli do toho kláštera, kterýžto slóve kazatelóv menších, a tu sú je postavili poctivě.