Národní Báchorky a Powěsti/Půjčka za oplátku

Údaje o textu
Titulek: Půjčka za oplátku
Autor: Božena Němcová
Krátký popis: pohádka
Zdroj: Soubor:Božena Němcová - Národní Báchorky a Powěsti - 6 - 1847.djvu
Vydáno: Praha: Jaroslav Pospíšil, 1847
Licence: PD old 70
Související: O hloupém Honzovi
Index stran

Jeden tatík měl tři syny a malé hospodářstwí. Jak nabyli trochu síly, museli chutě jeden po druhém do služby. Nejstarší šel napřed.

W jedné wesnici zastawil se u welkého dworce a ptal se hospodáře, potřebuje-li pacholka?

Hospodář byl sice chlap možný a neměl dětí, ale byl skoupý až hanba, a hospodyně byla též takowá. Žádný nemohl u nich wydržet; ačkoli potřebowali pacholka jako denní sůl, přece dělal sedlák jakoby se mu jich na zawolání hrnulo, a odpowěděl Jirkowi: „Já sice pacholka nepotřebuju, ale proto si tě přece podržím; to ti ale powídám, ať se stane co stane, rozzlobit se nesmíš, sice ti uříznu nos, a bez služby tě wyženu. Jestli se ale já na tebe dříwe rozzlobím, než ty na mne, můžeš mně to samé učinit.“

Ta wýminka se zdála býti Jirkowi trochu diwná, proto ale přece zůstal. Šel orat; zatím strojila selka oběd, strčila do hrnce dwě hláwky zelí, osolila je a nechala wařit.

Když pacholek z pole přijel, a potom k obědu zasedl, wysypala mu selka na mísu to uwarené zelí bez příprawy, kromě soli, jak je Pánbůh stwořil. Jirka se na ten špatný oběd zle ošklíbal, ale zlobit se nesměl, šlo tu o nos.

„Hněwáš se, pacholku?“ ptal se ho sedlák. I proč bych se hněwal?“ odpowěděl pacholek, nechal zelí stát a šel wně.

Wečír to bylo zase tak, ráno opět, a druhý den jako prwní, nic než zelí wařené we wodě se solí.

Ale když se sedlák Jirky ptal, zdali se zlobí, pokaždé řekl, že ne.

Třetí den wšak to nemohl wydržet, žaludek se mu mdlobou točil, a přece se nemohl oškliwostí do té hatlaniny pustit.

„Snad se nezlobíš Jirko?!“ ptal se sedlák.

„Čert by se už nezlobil na takowé žrádlo!“ rozkřikl se Jirka a wyskočil s lawice. Ale w tom byl již také sedlák zhůru, wytáhl z kapsy kudla, a Jirkowi nos ušmikl jako homolku.

Co měl ubohý Jirka říkat, když se té wýmince podwolil. Zmrzačelý přišel k tátowi. Bratři se rozzlobili, a Matěj druhý bratr umínil si, že půjde k tomu sedlákowi do služby, by se na něm pomstil. Než bohužel wedlo se mu jako bratrowi, w krátce přišel bez nosu domů.

„Teď já k němu půjdu“ řekl Honza, kterého měli wšickni za nejhloupějšího, a šelma jsem, jestli se nepomstím.

Šel tedy, a byl od sedláka pod touž wýminkou přijat, jako bratři. Ale Honza nebyl hloupý, jinde se najedl, doma nechal zelí stát; přitom byla twář pořád stejná, a sedlák se začal diwit.

Jedenkráte powídá hospodář Honzowi: „Honzo, nalož tolik a tolik obilí, jeď do města, slož je tam a přijeď domů, já jdu hned za tebou.“

Honza naložil obilí dost a dost, jel až prášilo, a w známém místě je prodal, peníze wšak nechal pro sebe, a schowal je u swé holky, kterou si byl namluwil. Sedláka nepotkal, a také se po něm nesháněl, až ten celý uzloben wečer domů přišel.

„Kde pak si obilí složil, Honzo?“ ptal se pacholka.

„Wy ste neřekl kde je mám složit, nechal sem je na rynku, a jel domů. Snad se nehněwáte, sedláku?“

„I proč bych se hněwal“ odpowěděl sedlák a zaskřípal zubami.

Od té chwíle se nemohl na Honzu zlostí podíwat, ale šlo tu o nos, a sedlák mlčel. Za několik dní poslal Jirku s prasaty do města, jichž mnoho na wýdělek koupil. Poručil mu ale tenkráte, kudy má jíti a kde je má odewzdat, a mnoho-li za ně dostane.

Honza šel s prasaty k jednomu známému honákowi a wšecky mu je prodal, s tou wšak wýminkou, že mu od každého musí ocásek uříznout. Honák se nezdráhal, Honza ocásky uřezal a šel s nimi a s penězi domů.

„Nu kde máš peníze, pacholku, a proč se tak záhy wracíš?“ ptal se sedlák.

„Wy ste mi krásnou cestu ukázal, já přišel s prasaty do hrozných bažin, oni se do nich zaryli, a nemohli wen, já za nimi, chci je wytáhnout, ale z každého mi zůstal ocásek w ruce a prasata se utopili. Ale snad se nehněwáte, sedláku?“

„I bodejž do tebe tisíc hromů, čert by se nehněwal; wždyť si mne připrawil o půl statku.“

A ještě k tomu o nos, sedláku,“ doložil Honza, chytl sedláka za nos, a uřízl mu ho. Widíš, jak to je, ty lakomče!“ zwolal ještě a uháněl ze statku.

Když přinesl domů tolik peněz, a sedlákůw nos, uznali ho bratři za chytrého, a byli s pomstou spokojeni.