Lyrika lásky a života/Město mluví
Lyrika lásky a života Antonín Sova | ||
Daleko tedy srdce rostou | Město mluví | Jitřní modlitba |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Město mluví |
Autor: | Antonín Sova |
Zdroj: | SOVA, Antonín. Lyrika lásky a života. Praha: Dr. Ot. Štorch-Marien, 1922. Aventium, sv. 51, s.42-43. |
Licence: | PD old 70 |
Spěch závratný… Město mluví,
jak večerem zvolna se šeří.
Cos povídá, šeptá, cos radí.
Kdos věří. Kdos neuvěří.
A mluví… Tak nápadně kreslí
do mlhy své bizarní štíty,
lví hlavy, jež tolik se šklebí,
že do plátů vrat jsou vbity.
K té dámě tam s veselou tváří,
k té nestoudné, bídné zpola,
do tance, do tance, do tance,
do tance věčného volá.
Cos k pariu, k žebráku mluví,
jenž miluje s věčným hladem:
o smrti, o smrti, o smrti
máš psáno na čele mladém.
A tomu, jenž vášní shořel,
smrt na loži očekává:
o ženě, o ženě, o ženě
zní ulic vzdálená vřava.
A k poběhlici, jež vyšla
v křiklavém na trh šatě:
Dny hladu, dny bídy, noc lásky
nahradí vrchovatě.
Z tmy k vyžilé, ztýrané ženě
hluk vřeští a smějí se masky:
dny práce, dny práce, dny práce
proč nedáváš za noci lásky?
Tak dětinsky pohádkový
svit večera lichotí se:
Jsou tajemství, tajemství hluboká,
jichž duše nedozví se.
A k duchu, jenž bouří a trpí
pod nevidných nárazů dlátem:
Buď hlavou revoluční,
jež prosmýkána blátem.
A ke mně: soud čeká, soud čeká,
dny pochyb po marné práci.
Vlasť malá a trpko v ní žíti.
Tu nezíská nikdo, jen ztrácí.