Hordubal/Kniha první, kap. XIV.

Údaje o textu
Titulek: Kniha první, kap. XIV.
Autor: Karel Čapek
Zdroj: ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 23. vyd. Hordubala. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8.
Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno: ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence: PD old 70

Ráno zapřahá Štěpán koně k vozu, pojede dolů do roviny. Z chléva vychází Hordubal, je divný, oteklý a oči má krvavé. “Jedu s tebou, Štěpáne,” povídá krátce.

C – c, vůz letí dědinou, ale Juraj se nedívá na lidi ani na koně. A kousek za dědinou “Zastav,” káže, “a slez z vozu, něco ti povím.”

Štěpán si drze, palčivě prohlíží pobitou tvář gazdovu. Nu, copak?

“Počuj, Manyo,” začíná Hordubal váhavě, “jsou takové mrzké řeči o Polaně – a o tobě. Já vím, jsou to klepy – ale třeba je zarazit. Rozumíš?”

Štěpán krčí rameny. “Nerozumím.”

“Musíš od nás, Štěpáne. Je to – kvůli Polaně. Lidem zacpat huby. Musí to být, rozumíš?”

Štěpán upírá drzé oči na uhýbavé oči gazdovy. “Rozumím.”

Juraj mávl rukou. “Tak, a teď si jeď.”

Manya stojí, svírá ruce, vypadá, jako by se chtěl bít.

“Máš svou práci, Štěpáne,” bručí Hordubal.

“Taky dobře,” sykl Štěpán, vyhoupl se na vůz, zatočil bičem a prásk! koně přes hlavu.

Koně zacouvali, vzepjali se a vyrazili splašeným tryskem; a vůz letí a řinčí, jako by se měl rozskočit na tisíc kusů.

Hordubal stojí na silnici a polyká prach; pak se pomalu obrací k dědině a jde s hlavou schýlenou domů. Ech, Juraji, takto chodí staří.