Údaje o textu
Titulek: XI.
Autor: Matěj Anastasia Šimáček
Zdroj: ŠIMÁČEK, Matěj Anastasia, Duše továrny, Praha, F. Šimáček, 1894
Online na Internet Archive
Vydáno: Praha : F. Šimáček, 1894.
Licence: PD old 70

U vápenky si chvíli odpočala. Nikdo ji tu viděti nemohl. Malý Čadil s vytáhlým Krupkou tam uvnitř po stažení a naložení teď jistě dřímou. Nic se aspoň uvnitř nehýbá. V tom tichu kolem rozeznává tlumený pravidelný chod strojů. Zde kolem vápenky pod zemí položeny jsou vodní roury až k rybníku za továrnou. Barče se zdá, že slyší, jak to v těch rourách dýchá. Co to? — Teď vypouštějí saturační plyn z továrny. To mají jistě málo šťávy. Snad museli zarazit před chvílí. Proč asi? Snad něco v řepníku se stalo … Nebo na páteru, a museli to spravovat … Snad měli málo řepy. Hučivě, pravidelnými oddechy proudí ten plyn do tiché noci. Ostřejší zvuk se teď v to ozval. To vypouštějí páru z monžíků Barča dívá se směrem k čističi, jenž jako široká černá pumpa neurčitě, skorem hrozivě rýsuje se při zdi tovární v temnotě noční. Teď kolem něho ovíjí se hustá, bílá, při- línavá pára, krouží nahoru a rozplývá se a ztrácí v temnotě.

Páter klape jako sběsilý, pračky rachotí, nějaký ženský hlas v řepníku táhle zpívá: »Ach není, není tu — — « To jistě Kačírková Amála …

Teď zmírnil se hukot. Již zase saturují. To přibývá šťávy. Jen aby to dobře šlo, aby již nemuseli zastavovat. To je vždycky smutné. Však je na noc pan adjunkt Kovář, tui si to již zařídí … Ten asi teď chodí po varní síni jako bouřka. Barča jej zrovna vidí spoceného, s černou hedvábnou čepicí v týle, s vestou rozepjatou a s viržinkem v ústech. Teď hukot zcela přestal. To již saturují aspoň tři kotle. Přehodili ventil, a již to zase jde. Však budou asi mít co dohánět, panečku! Zrovna to z té fabriky tlumeně hřímá. Barču táhne zvědavosť k oknu. Ale než se odhodlává ze svého úkrytu vykročit, dívá se za sebe kolem po dvoře do tmy. Hledí okem široce rozevřeným. Jak tak pátrá v mlhavé temnotě, zdá se jí, že v ní plynou, vznášejí se a rozplývají neurčité příšerné stíny. Je jich plno při zemi, ve vzduchu, za ní i nad ní.

Teď teprve vidí, jaká to byla odvážlivosť, tou temnotou sem se přikrásti. Tísnivý úděs na ni padá, i zima ji roztřásá. Cítí svou samotu, a bázeň ji přepadá. Rychle se odvrací, vstává a blíží se k oknu za lavérem (čističem). Nežene ji už pouze zvědavosť, ale i strach, aby uviděla lidi, aby jim byla na blízku Již je za čističem u okna. Cítí pod nohama zvlhlá prkna, jimiž zakryta je jáma, kterou vede roura od čističe k pumpě saturační. Slyší tu, jak pumpa pravidelně plyn ssaje, odtahuje; rozeznává tu zrovna sluchem každý pohyb táhla. I ostatní šum továrny zřetelněji tu rozlišuje. Slyší i řepu dopadat na vál, rachotivé její bubnování a kutálení, slyší nárazy rozejetých vozíků o zahnuté konce kolejí, hlučné rozvírání i srážení dvířek a hlasitá zvolání od difuze.

»Dost!« křičí diškant Burdálkova Ferdy a ozývá se zatleskání od pánví, a hned v zápětí zdá se jí, že slyší otevírání víka difuzéru a prudké, ostré vystřikování proudem vody. Teď přiklaplo spodní víko — domnívá se slyšet Barča — teď rozlétla se dvířka vozíku, teď tam hrnou a našlapávají řízky — teď zavřeli dvířka, prázdný vozík odrachotil zpět k řezačkám, víko na difuzér se zvolna přiklopuje, a již jedou s novým naplněným vozíkem k následujícímu. »Táhnout!« chraptivě ozývá se diffundant Hlaváč a dvakrát tleská. Vida, dobře počítala!

Barčina mysl všecka již je zaujata továrnou. Ani nepozoruje, že stoupla na podezdívku okna a že zadržujíc se zdi přitiskla celou tvář k tabuli okenní. Necítí její chlad, jen oči rozevírá a hledí do vnitř. Ale nic nevidí. Sklo je zaprášeno a z vnitřku zapoceno; jedva že jednotlivá světla rozeznává, jako žlutavé, chrpovitě rozstříklé skvrny. A pak je tu dole plno páry od kalolisů, jež lehká, teplá a příjemně čpavá vine se tiše po celém prostranství.

Bezděky Barča hloub vdechuje, aby ucítila tu zvláštní vůni, již dýchala od mládí a jež jí bývala tak příjemna … A při tom dychtivé a lesknoucí se oči vystupují jí takřka z důlků, jak prahnou zahlídnouti více než rozstříknuté ty skvrny světel. A nad ní v pravidelných lhůtách sykavě vyjíždí pára úzkou rourou z monžíků a roztrhává se nad ní v obláčky. Barča však necítí její teplo a vlhko, dívá se jen, dívá a zapomíná na vše kolem. Vystupuje na prsty, aby viděla více, naklání se na levo, na pravo — — Marno. Vidí jen neurčitou šeď a v ní ty skvrny s červenavým jádrem a žlutavým řidnoucím okrajem.

Křečovitě zas chytila se zdi a upíná oči do vnitř. Stoupá na špičky, že až křeč jí do Ivtka chytá, aby pohlédnouti mohla čtvercem, z něhož sklo bylo s části vyraženo, ale nemůže se až tam dopjati.

Za oknem, u něhož stojí, jsou již kalolisy a nedaleko okna zahrazený otvor, kterým vyklopuje se vozík s kalem. Každou chvíli může přijít chromý Kudlich v dřevěnkách, aby šámu kolečkem odvážel. Je jí tam už, pane, hodně. Ale Barča nedbá. Ať mě uvidí, myslí, a jen zahaluje hlavu více do šátku. Štěstí, že Kudlich ve vápence se ohřívá a klímá.

Po marných pokusech, uviděti něco zřetelněji, Barču opět seskočila a krade se podél zdi k oknu, které jest již blízko vchodu a za nímž jsou monžíky. Tam je několik tabulek rozbitých i uvidí snad vyraženým otvorem do vnitř. Rozvaha její mizí, bázeň ji opouští, jen dychtivosť roste. Tváře jí planou a srdce hlasně buší. Všechny její smysly jsou napjaty jen ku vnitřku továrny. Neslyší již kroků obcházejícího ponocného, ani nevidí, že vyšla ze vchodu Hlávková s plecháčem pro vodu. Ovšem vyšla bosa, lehkým mlaskavým krokem. Neslyší skřípot pumpy a hrčivé zvonění vody do plecháče, vždy hlubší a hlubší. Teď ji Barča shlédla, jak zatáčí ke schůdkám difuze. Ano vidí zcela zřetelně první tři schůdky i zábradlí nud nimi. A teď — teď schází dolů pan adjunkt, a jde někam ke strojům ! Vidí jeho šedé kalhoty a rozevřenou vestu se silným stříbrným řetízkem, slyší jeho pádné a rychlé kroky. Tvář jí zrovna hoří, oči svítí a čelem div zbytku tabulky nevymačká. Proudí sem k ní vzduch továrny, s tou zvláštní, nasládle čpavou vůní, a to jeho teplo a ta vůně jen ji ještě více rozpalují a omamují. Barča ji hltá rozevřenými chřípěmi a polyká pootevřenými ústy.

Dvojí táhlé hvízdnutí ozvalo se teď od domu úřednického. To ponocný odpískává hodiny.

Barča to slyší, ale neuvažuje, že tu je již téměř hodinu a že by se měla vracet. Je jak opilá a smyslů zbavená. Tlačí se k samému kraji okna, kde může lépe vhlédnout do vnitř. Ale vidí pořád jen málo, jen ty schodv k difuzi s dřevěným zábradlím, spodní části kalorisatorů, černajících se v tmavých otvorech zdiva, a kousek šedé cementové podlahy pod schody až k monžíkům. Vidí v levo úseč setrvačníku hnacího stroje. Pozoruje, jak to ohromné koleso se pohybuje, jak se stále souká dolů do základů a strhuje s sebou široký pás řemenu, jenž mizí pak dole, jakoby jej tam někdo zachycoval a strhoval do bezedné hlubiny.

Tak se Barce v přepnutí a ochabování smyslů teď zdá, neboť nevidí dále na levo, kde týž řemen se objevuje zas nad povrchem a letí z těch hlubin skrze strop šikmo nahoru, stále nahoru, jakoby ta výše ncměla konce.

Úseč setrvačníku je černá, a jeho rameny prokmitává bělavá zeď za ním; tmavá spodina řemenu je zahnědlá a jako vyleštěná. Barča pohlcuje očima ten nepřetržitý pohyb. Vidí ta ramena setrvačníku jak se řítí stále do základu, jaksi zoufale, hnány divokou, neuprosnou nějakou mocí. Zachytni to rameno rukama, strhne tě s sebou do hlubiny, polož se mu v dráhu, vmáčkne tě do základu s hnáty a žebry rozdrcenými. To je stokrát větší síla než lidská, a příšerná, slepá a nezadržitelná.

A jak tak Barča na ten neúprosný, mohutný, věčný pohyb hledí, zase se v ní ozývá dětinná úcta k té velkolepé síle, jež to vše žene v před, to koleso, ten stroj a všecky ostatní, i vidí v duchu zas to nepřetržité pohlcování řepy a obrovské rození cukru, a srdce její se naplňuje zbožnou vírou k té všemocné duši, která oživuje tyto prostory, která proudí železem těch strojů, která hledí z nesmírnosti těch stěn a vládne všem těm lidem, kteří tam se hýbou a dýšou. A jak ta víra v srdce její táhne, uniká z něho všechen strach před lidmi. Konejšivé a sílící přesvědčení se jí zmocňuje, že zde u těch prostor ani v nich nemůže jí nikdo vlasu zkřivit na hlavě, že vše v továrně podléhá té všemocné rodící i drtící síle v ní, ten první jako ten poslední, pan adjunkt jako kluk u monžíků a zametačka u difuze. I Soukup! — — — A kdyby hned vešla, je v ochraně té fabriky, bez jejíž vůie vlas se jí nezkřiví.

Tou měrou, jak přibývá umdlení těla, začíná se mysl Barčina, ochablá bděním, rozčilením, bázní, vášnivým napínáním, rozplývat za říš skutečnosti a dotýkat se domyslů a představ, jaké rodí a spojuje jen duch předrážděný. Jako v těch nocích minulých, kdy připadalo jí, že je rozdělena na dvě bytosti. Tak si teď zas představuje, že vkročí-li i do fabriky, nebude to vlastně nic nápadno Bude-li ji chtít někdo chopit, zadržet, kmitne kolem něho jako úhoř, zmizí mu pod rukou. Ba zdá se jí zcela přirozeno vkročiti tam. Vždyť všecko na ni kývá a volá, aby vešla. Ten teplý vzduch, ta sladká, čpavá vůně lehké páry z kalolisů ji svádivě obtáčejí a táhnou k sobě blíž, blíž, blíže — — —

A Barča sestupuje s okna a jako opředena a zmámena krok za krokem se plíží ke vchodu. Již otevřela dvéře, již stanula a rozhlédla se vůkol. Z chladna noci vešla do prostory plné teplých par, a to horko ji obklopuje, doráží na ni, obtáčí její nohy a stoupá po těle výše až k jejím tvářím, jež začínají hořet. Je jako v jiném světě, je jako kdyby upadla do sna. Do libého, teplého, opojného sna. Vidí světlo, lidi. Světlo ji oslňuje, ruch ji opíjí. Kolem ní je jako řeka, do níž se musí vrhnout, jež ji uchvacuje. Jak se mohla bát, sem vkročit? Co se jí tu může stát? — — — - V tom teplu, v tom jasnu, v té pravidelnosti, v té jistotě, v té velikosti ? — — Nic. zhola nic. Rozbaluje šátek a vzpřímena kráčí v před.

»Pomáhej Pámbu,« dí k lidem u kalolisů. Ohlédli se, poznali ji.

»Co pak se stalo doma?« ptá se předák Kvíčala.

Dívá se naň udiveně. Co by se mohlo stát? — Nic.

Ona však s tím tichým úsměvem kráčí dále. Jakoby ji cosi táhlo k sobě tam vzadu. Zahlédli ji už od difuze i od saturace.

»Hele, Soukupka, Barča — co zde chce?«

»Co zde děláš ?« křičí na ni Hádková, jež seběhla od řezaček.

Barča pohlédla vzhůru, usmála se a řekla : »Vždyť já tam k vám taky přijdu.«

Již je u strojů. Stanula nepohnutě a dívá se na pravidelné otáčení koles, na pohyb táhel, na černé válce s ocelovými obručemi, na červeně natřené kolmé troubv vodní, vyhnané nahoru skrze strop, na zahnuté roury parní, hlinou obalené a odštěpující se od široké hlavní roury, která přichází z kotelny.

Teplá závrať, sladké štěstí projímá Barču. Jest jí tak dobře, tak radostno a tak svato. Nemyslí na lidi a nevidí jich ani. Vidí jen tu vysokou rozsáhlou prostoru, ty stroje v ní pracující klidně, pravidelně, jistě a bezpečně, a také ji naplňuje takový klid a pocit bezpečí. V té chvíli rozlétly se dvéře vedoucí z kotelny do varní síně.

Začerněný, vysoký, zamračený objevil se v nich Soukup.

Již ji shlédl a dvěma skoky je u ní.

»Proč jsi utekla od dítěte?« ptá se a tlumí násilně hlas.

Dívá se naň rozevřenýma očima, ale nemluví.

Soukup s napřaženou, v pésť zaťatou rukou žene se proti ní.

Ona vykřikla a prchla zpět za schůdky vedoucí k difuzi. Tam skrčena tiskne se zády ke zdi. Oči její jsou vytřeštěny jako u šílené a roz- plašeně rozhlížejí se kolem. Vidí tmavá okna továrny, bílé stěny, hnědý trámový strop.

»Nedej mne … nedejte mne! …« volá v duchu a srdce úzkostí jí stoupá až k hrdlu.

Soukupa zadržel Kvíčala.

»Nechte ji,« přemlouvá. »Co pak nevidíte, že je nějak« … sahá si na čelo.

Soukup hledí se mu vytrhnouti.

» Bestie je — já ji zabiju!«

»Nedej mne, uchraň mne,« modlí se Barča jako k Bohu a zrak vytřešťuje k černýrn vysokým oknům, jakoby tam zjeviti se musel bílý, světlý duch továrny, ta síla, která tím vším tady hýbe a před níž všecko je malomocno — i Soukup, i jeho hněv.

Teď Soukup se Kvíčalovi vytrhl a řítí se v před.

»Ty patříš mně…« sípe.

Barča divoce vzkřikla a letí od schůdků. Soukup za ní.

»… mně a dítěti, a ne fabrice,« řve topič a napřahuje ruku.

»Nedej mě, nedej!« křičí Barča nahlas a pozvedá a zalamuje ruce.

»Ježíš Maria, — pozor! kam letíte !« volá starý Vácha a již zavírá parní ventil stroje.

Dlouhý, strašlivý výkřik —

U setrvačníku hnacího stroje začervenala se sukně Barčina, zabělaly se její nohy a mžikem zmizelo vše. Soukup sotva odtrhl svou ruku, která již sahala po Barče.

Továrna nenechala ji zabít od jiného.

Barča patřila jí, i vzala si ji.