Šlechetnosť, ozdoba dítek/Sám se potrestal

Údaje o textu
Titulek: Sám se potrestal
Autor: Václav Špaček
Zdroj: ŠPAČEK, Václav. Šlechetnosť, ozdoba dítek. Svazek I. Nové Město nad Metují : Bohdan Böhm, 1883. s. 51–56.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Znáte-li Bořilovic Filípka? Neznáte. Povím Vám o něm něco. Filípek jest hodný hoch: ve škole se pilně učí, jest neustále pozoren, tak že nikdy nebývá kárán ani napomínán. Věci své mívá čisté, všecko koná v čas. Rodiče své poslouchá na slovo. Mají z něho radosť, a každý, kdo ho zná, chválí jej. Uznáváte zajisté, že chvály zasluhuje. Ale — nevím, jest-li uvěříte, že častá chvála Filípka poněkud pokazila. Slýchal často chválu o sobě a zvykl jí tak, že se skoro mrzel, nebyl-li za nějaký dobrý skutek pochválen. Za vše, což učinil dobrého, žádal pochvaly; neřekl to sice nikomu, styděl se, ale přál si toho. A to byla chyba, veliká chyba.

Pro chválu nemáme ničeho činiti. Vždyť sám Spasitel pravil o lidech, kteří konali dobré skutky pro pochvalu, „že vzali odplatu svou“, že totiž jejich dobré činy veškeré zásluhy pozbyly.

A jak mrzelo Filípka, když nebyl pochválen, tak mrzelo jej, když byl pochválen jiný žák, a on nikoli. Počal jinému chválu záviděť, a to bylo neméně ohyzdné.

Filípek měl bratra Dobroslava; byli spolu vždycky svorni, nikdy se nehašteřili, dělili se o všecko, co dostali, tak že byl by každý soudil, že oba bratří upřímně se milují. Filípek sice Dobroslava miloval, ale jeho láska nebyla docela upřímná, neboť ani bratrovi nepřál, byl-li pochválen. Dobroslav často dlouho přemýšlel, čím asi bratra pohněval, že není k němu tak vlídný, jako jindy; pravé příčiny nikdy se nedomyslil.

Jednou přišel k nim strýček; byl z daleka a měl značné jmění. Oběma chlapcům přinesl mnohé dárky, ze kterých měli velikou radosť. Nejvíce těšily je obrázkové knihy, které dostaly od strýčka. Obě byly stejně veliké, v obou byly stejně krásné obrázky, ale každá byla jiného obsahu. Chlapci poděkovali uctivě strýčkovi a jevili velikou radosť.

„Ale zda-li pak budete si těch věcí vážiti?“ pravil strýček.

„Budeme!“ volali chlapci.

„Jak vážíme si daru, tak vážíme si dárce,“ řekl strýček. „Budou-li vaše knížky čisty, až k vám zase někdy přijdu, poznám z toho, že jste si jich vážili a že si vážíte také mne.“

Chlapci ovšem slíbili, že budou míti knížky neustále čisté.

Strýček po několika dnech odešel, ale chlapci na něho často vzpomínali. Na knížky měli bedlivý pozor; nepochybovali, že strýček brzy je zase navštíví a že dá si ukázati knížky. Proto šetřili jich i jiných dárků strýčkových velice.

Sousedův Oldřich navštěvoval často Filipa a Dobroslava; dověděl se ovšem, že jim strýček přinesl obrázkové knihy, a žádal je, by mu je půjčili.

Filip obával se, že by mu přítel knihu pomazal; neřekl to sice, ale Oldřich se toho dovtípil.

„Neboj se, budu míti bedlivý pozor, aby se knize nic nestalo,“ pravil.

Filip nejevil ještě mnoho chuti, ale Dobroslav půjčil s dovolením otcovým Oldřichovi svou knihu. Oldřich mu ji po několika dnech odevzdal; kniha byla docela čista.

„Nyní mi snad uvěříš, že knihy tvé ušetřím,“ pravil Oldřich k Filipovi; tento nezdráhal se již a půjčil mu knihu.

Avšak s knihou Filipovou stala se Oldřichovi nehoda: když v ní jednou četl, zavolala ho matka, by jí někam došel. Oldřich nechal knihu ležeti na stole, nepřipadlo mu, že by se mohlo něco stáť. Ale nežli se vrátil, přišla jeho malá sestřička ke stolu a vidouc knížku, počala převraceti listy, aby si prohlédla obrázky. Neměla právě čisté ruce a převracejíc listy pomazala je.

Můžete si pomysliti leknutí Oldřichovo, když se vrátil! Mrzelo ho velice, že byla kniha cizí u něho pomazána. Vzpomněl si, že Filip teprve na mnohé prosby mu ji půjčil, obávaje se, že by mohla býti pošpiněna — a hle, neobával se nadarmo.

Oldřich myslil, že se mu podaří nečistotu s listů vymazať, ale brzy poznal, že to není možno: papír byl hladký a vymazováním byl by se rozedřel. Nechal toho tedy a vzav knihu kráčel s těžkým srdcem k Bořilovům.

„Ach, odpusť mi, Filípku,“ pravil prosebně, „věř, že za to nemohu —“

„Snad jsi mi nezamazal knihu?“ přerušil ho Filip.

„Odpusť mi, Filípku,“ prosil Oldřich.

„Ó, že jsem ti ji půjčil!“ bědoval Filip; ale tys mi nedal pokoje. Já jsem to tušil! Neomlouvej se, snad jsi mi to učinil schválně!“

„Křivdíš mi,“ řekl Oldřich smutně a počal vypravovati, jak se to stalo. Ale Filip odvrátil se od něho a neposlouchal ho. Oldřich smutně odešel.

Dobroslav přistoupil ku bratrovi a dívaje se do knihy pravil: „Na štěstí není to tak zlé, ubohý Oldřich se pro to zajisté trápí, bylo to na něm vidět. Obával jsem se, že je to horší.“

„Je ti toho ještě málo?“ horšil se Filip. „Možná, že jsi tomu rád.“

„Ale, Filipe, jak můžeš mne tak podezřívati?“ pravil Dobroslav, ale Filip na něho již nepromluvil.

Ubožák byl od té doby velice zaražen. A co ho tak rmoutilo? Že byla kniha pomazána? To ani tak ne, vždyť bylo to nepatrné; ale bál se, že strýc pochválí bratra, který bude míti knihu docela čistou — a jeho ne.

Tato myšlénka nedala mu pokoje. Byl všecek mrzut a nedovedl býti ku bratrovi tak přívětivým, jako býval jindy. Kdyby měl aspoň též on knihu pomazanou, pak by si byl Filip z toho nic nedělal! Strýček by si pomyslil, že po době tak dlouhé nemohou knížky vyhlížeti jako nové; ale takto bude se na Filipa zajisté hněvati.

Když chlapci jednoho dne přišli ze školy, pravil k nim otec: Hoši, těšte se, zítra přijede strýček.

Dobroslav se zaradoval, ale Filip se skoro zalekl. Již viděl v duchu, jak strýc prohlíží jeho knihu, již slyšel, jak ho kárá.

Až do večera neměl pokoje. Kdyby jen také Dobroslav měl knihu aspoň trochu pošpiněnou,“ myslil si.

A hle, tato myšlénka svedla ho k myšlénce jiné, k myšlénce zlé. Filip se jí až ulekl. Nicméně nedovedl jí zapuditi… vnucovala se mu stále.

Šel do světničky, kde byly uloženy jeho i bratrovi věci. Prohlédl obě knihy — jaký to rozdíl mezi nimi! Filipovi zdála se býti kniha bratrova ještě krásnější, než byla skutečně. Položil knihu svou do spodu, bratrovu na vrch.

Odešel do zahrady, sedl si pod strom a přemýšlel. Myšlénka, které se byl dříve tak ulekl, proměnila se v pevný úmysl.

Počalo se šeřiti; čeho nedovedl odvážiti se za světla, hodlal vykonati za tmy. Vešel do světnice, vzal tužku — chvíli váhal — pak vyšel ven — nikdo tu nebyl, nikdo nemohl ho viděti. Filip vešel do světničky, kde byl před chvílí prohlížel knihy.

Nalezl je i po tmě. Vzal vrchní knihu — a co dělal? Zajisté nebylo to nic dobrého, neboť Filipovi tlouklo srdce hlasitě, a svědomí se mocně v něm ozývalo, hleděl utlumiti jeho hlas, ale nepodařilo se mu to.

Bylo již pozdě v noci, a Filip ještě nespal — svědomí činilo mu kruté výčitky. Konečně usnul, ale spal nepokojně, děsné sny ho trápily.

„Co pak je ti Filípku?“ tázal se otec druhého dne ráno. „Vyhlížíš jako bys byl nemocen.“

Filip ujišťoval otce, že mu nic není, a nutil se k úsměvu.

„Až přijdete domů, bude zde strýček,“ pravil otec; „nezdržujte se nikde na cestě.“

Dobroslav se tesil, ale Filipa bodlo u srdce. Cestou na bratra ani nepromluvil, ani se na něho nepodíval. Dnes poprvé byl ve škole nepozoren, poprvé byl od pana učitele napomínán, čím více blížila se doba, kdy měli jíti ze školy, tím byl Filip roztržitější.

Chlapci již jdou ze školy; Dobroslav jest vesel, ale Filip je všecek rozechvěn. Již vcházejí do světnice, strýček se na ně usmívá, oba spěchají k němu — ale Filipa bodá přívětivý úsměv strýčkův jako meč.

„Což jest Filípek nemocen?“ táže se strýček. Chlapec neodpovídá.

„Již ráno jsem se ho tázal,“ dí otec, „ale řekl mi, že mu nic není.“

Strýček ukazuje jim dárky, které jim přinesl; oba se radují, ale radosť Filipova jest velice pokalena — strachem a výčitkami svědomí.

„Ale nyní ukážete mi věci, které jsem vám předešle přinesl,“ vece strýček. „Rád bych je viděl.“

Dobroslav rychle odběhl; již se vrací a přináší všecko; přináší také knihy, svou i bratrovu. Filip se chvěje, neboť strýček jal se prohlížeti knihy.

„Aj, Dobroslávkova je docela čistá,“ praví strýček. „Filípkova zajisté také, viď, Filípku? — Aj — co vidím! Kdo pak ti počmáral knížku, Filípku, — či ty sám? Což ti nebyla knížka mila.“

Filip neodpovídá, je v obličeji všecek zardělý, nemůže pohledět ani na strýce, ani na bratra — na nikoho. Všichni dívají se do knihy — skutečně, některé listy jsou počmárány tužkou.

„Kdo ti to udělal, Filipe?“ táže se otec. „Či ty sám? Odpověz!“

Filip neodpovídá, chvěje se a pláče. Dobroslav ho lituje; kdo mu to as učinil?

„Poznávám, že jsi to učinil sám,“ pravil otec přísně. „Nejsi hoden, aby ti strýček něco dal — kliď se hned ze světnice a nepřicházej, dokud tě nezavolám.“

Ubohý Filip se potácí ven. Šel na zahradu a dal se tu do žalostného pláče.

Hle, co učinil! Chtěl pokaziti knihu bratrovu, a pokazil svou vlastní! A jakou hanbu si spůsobil! Nyní se všecko na něho prozradí.

Filip ani nepozoroval, že přišel k němu strýček. Teprve když uslyšel své jméno, pohlédl vzhůru. Vrhl se strýci k nohám a vypravoval mu s pláčem, čeho se dopustil.

Strýček se zarmoutil. „Neměl jsi k tomu příčiny,“ pravil, „vždyť bych ti byl věřil, že jsi si nepošpinil knihu sám, a nebyl bych se na tebe horšil. Že jsi chtěl pokaziti knihu bratrovu, jest od tebe nehezké — ba velmi ošklivé. Ale nebudu ti činiti výčitek — vytrpěl jsi zajisté dosti, potrestal jsi sám sebe dosti krutě. Viď, že již nic podobného neučiníš?“ A Filip to s pláčem slíbil.

Vrátil se se strýčkem do světnice, kdež odprosil otce i bratra, by mu odpustili. Otec ovšem se velmi rmoutil, ale když viděl, jak synáček svého činu lituje, přece mu odpustil.

A jak se mohlo státi, že Filip vzal svou knihu místo bratrovy? Když byl odešel ze světničky, vešel tam Dobroslav, aby prohlédl ještě obě knihy, a položil náhodou Filipovu na vrch.

Filip nemohl dlouho zapomenouti na to, co se stalo, a hanbil se velice. Posud, kdykoli na to vzpomene, zardí se studem a pocítí výčitky svědomí. Jest však od té doby hodný; nezávidí chvály nikomu a sám po chvále nebaží. Trest, který si způsobil sám, napravil jej docela.